"Střídavá péče" o domácího mazlíčka

24.02.2023

Česká republika se již tradičně umisťuje vysoko ve statistikách počtu zvířat na obyvatele; v počtu psů na obyvatele jsme pak dokonce druzí v EU. Domácí mazlíčci nás tedy velmi často provází všemi životními událostmi, mezi které se řadí i rozchody partnerů a rozvody manželů. Kdo má u "společných" mazlíčků zůstat nadále páníčkem či paničkou? Je možné o zvíře pečovat střídavě jako o dítě? A může takovou "střídavou péči" nařídit soud? Nejen o tom je tento článek.

Čí je ten pejsek?!

Zvíře není věc, nicméně se na něj použijí ustanovení občanského zákoníku týkající se věcí, a to v té míře, v jaké to dovoluje jeho povaha. Zvíře tedy může být předmětem vlastnického práva a může být prodáno či darováno. Není jej však možné jako jinou libovolnou věc rozdělit (na dvě, potažmo více zvířat).

Pro úvahy nad možným osudem domácího mazlíčka je nejprve nutné udělat si jasno v tom, komu patří.

V případě, že zvíře je ve výlučném vlastnictví jednoho z ex-partnerů (který si ho koupil nebo ho dostal darem), nemá ani během trvání vztahu, ani po jeho rozpadu druhý ex-partner na zvíře jakýkoliv nárok. Pouhá existence emociálního pouta k němu nezakládá právem uznávaný vztah, která by obsahoval právo se se zvířetem po rozchodu vídat či spolu jinak trávit čas. A byť i samotný mazlíček může být na ex-partnera citově fixovaný, tak jediná možnost pro jejich styk je skrze dohodu s vlastníkem zvířete.

Zvíře může být dále partnery spoluvlastněno. V takovém případě mají právo se zvířetem nakládat oba, a to v návaznosti na velikost jejich spoluvlastnických podílů (obvykle 50/50). V okamžiku, kdy se ex-partneři nebudou kvůli rozchodu starat o zvíře společně, měli by se dohodnout na společné správě mazlíčka (dle pravidel pro společnou správu věci). Předpokladem takové dohody je, že ke zvířeti mají oba vztah. Jinak je pro toho méně angažovaného ex-partnera logičtějším krokem spoluvlastnictví vypořádat a psa přenechat druhému spoluvlastníkovi (lze i za náhradu). O této společné správě můžou spoluvlastníci uzavřít dohodu, např. podle vzoru, který jsme pro naše čtenáře připravili:

A máš radši páníčka nebo paničku?

Pokud ex-partneři nejsou schopni takové dohody o společné péči o mazlíčka dosáhnout, může se kterýkoliv z nich obrátit s návrhem na rozhodnutí o záležitosti na soud. Soud pak může (ale nemusí) vyjít z návrhu ex-partnera (navrhovatele). Správu společného zvířete by každopádně měl upravit podle slušného uvážení, s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu.

Je třeba dodat, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví - ex-partner tedy může prakticky kdykoliv navrhnout vypořádání spoluvlastnictví. Pokud se na zrušení, resp. na vypořádání spoluvlastnictví mazlíčka ex-partneři nedohodnou, přichází na řadu opět soud. Ten může zvíře přikázat jednomu ze spoluvlastníků, za přiměřenou náhradu pro druhého. Na rozhodnutí, kterému ze spoluvlastníků zvíře přikázat může mít vliv mj. i to, jak se každý z nich zvládne o zvíře postarat či kterému z nich se podaří prokázat, že má ke zvířeti kvalitnější vztah.

Užitečným nástrojem v případném soudním řízení může být využití předběžného opatření: pokud mezi ex-partnery existuje spor o vlastnictví zvířete, nebo např. ex-partner přestane dodržovat dohodnutý způsob "střídavé péče" a zvíře přestane předávat, lze se v rámci soudního řízení domáhat vydání předběžného opatření, kterým soud ex-partnerovi uloží alespoň umožnění "styku" s zvířetem, ideálně nastaví režim obdobný "střídavé péči". Důvod pro takový postup je přitom zjevný - mazlíček je fixovaný na svého majitele a odloučení od něj je pro něj emočně náročný (stejně jako pro majitele). Zajištění "styku" do doby, než bude o předmětu sporu rozhodnuto, zajistí zachování vztahů a citové vazby mezi zvířetem a účastníkem soudního řízení; ta by v případě mnohaletého soudního sporu jinak mohla zcela vymizet (navíc hrozí, že se pravomocného rozhodnutí zvíře vůbec nemusí dožít).

Situace, kdy je mazlíček ve výlučném vlastnictví nebo spoluvlastnictví, zde nastává i v případě, kdy je zvíře součástí společného jmění manželů (SJM). V případě jeho zániku (typicky právní mocí rozsudku o rozvodu) je zvíře součástí zaniklého, ale nevypořádaného SJM, a v rámci vypořádání buď připadne do výlučného vlastnictví jednoho z ex-manželů, nebo zůstane v podílovém spoluvlastnictví obou ex-manželů a pro úpravu jeho správy se postupuje výše popsaným způsobem.

Ten pes ale vlastně není můj, takže ta hromádka taky ne!

Pozor je třeba dát na zvláštní způsob získání mazlíčka, a to podpisem "adopční smlouvy" (nebo taky "smlouvy o osvojení zvířete", "Smlouva o svěření zvířete do trvalé / dočasné péče"). Tyto smlouvy se uzavírají s různými chovatelskými spolky, útulky a podobnými organizacemi, a na jejich základě nedochází k převodu vlastnického práva ke zvířeti - jeho vlastníkem nadále zůstává spolek (či jiná taková organizace). Druhá smluvní strana ("Chovatel", "Osvojitel") je pouhým detentorem zvířete, které ze smlouvy vyplývají závazky, typicky zejména závazek se o zvíře starat osobně. V rámci uzavřené smlouvy je pak bezvýznamné, zdali se smluvní strana rozešla s partnerem nebo rozvedla. Jakékoliv otázky týkající se péče o zvíře je tedy nutné vždy řešit s vlastníkem psa, což může být pro ex-partnery nepříjemné a nepraktické.

V případě, že řešíte spor o domácího mazlíčka a nedaří se Vám dosáhnout dohody, doporučujeme se obrátit na advokáta.